Tajemno- aneb co neumíme do dnešního dne vysvětlit. 16.
Let do budoucnosti. 1/2
V roce 1935 strávil velitel letky a později anglický letecký maršál Victor Goddart víkend s přáteli ve skotském North Berwicku. Stroj nechal stát na letišti Turnhouse ( dnes Edinburgh). Brzy ráno v pondělí chtěl letět zpět do služby. Napadlo jej však, že by uspořil čas, kdyby letadlo v neděli dopravil do nedalekého Dremu. Znal letiště v Dremu z první světové války. Věděl, že bylo mezitím již uzavřeno, ale přistání a jeden start by mohlo klidně zvládnout. Spolu s hostitelkou jel velitel letky do Dremu. aby zařízení prověřil. Majitel farmy, na jehož se letištní plocha nacházela, nic nenamítal. Hangáry se nacházely tak, jak je měl Goddard v paměti.Nacházely se ovšem v zuboženém stavu. Střechy byly prolomené. I vlastní plochu bylo možné jen stěží označit za letiště.
V povrchu dráhy zely obrovské díry a letiště bylo rozděleno plotem z ostnatého drátu na jednotlivá pastviště, kde se pásl dobytek. Jediné, co snad mohlo v Dremu přistát a zase vzletět bylo ptačí hejno.
Tak se stalo, že Goddard odstartoval se svým dvouplošníkem z letiště Turnhouse až v pondělí ráno.
Jeho nálada byla nevalná. Počasí mizerné. Mraky visely nízko a poměrně dost pršelo. Nijak příjemný let ve stroji s otevřenou kabinou, jak to bylo tehdy běžné.
K tomu cesta vedla přes obtížnou pahorkatinu a jeho letadlo nemělo ani radiotechnickou výbavu pro pomocnou navigaci, ani přístroje pro orientaci v mracích. Přesto nepochyboval ani na okamžik, že všechno dobře dopadne. Zkušený pilot se rozhodl pro kurz nad nejspodnější vrstvu mraků. To byla osvědčená praxe. Takový koridor však nenašel, třebaže tu musel být. Když s letadlem stoupal stále výš a výš, mraky houstly, což byl neobvyklý a zvláštní jev. Ve výšce dvou tisíc pěti set metrů bylo pilotovi jasné, že ztratil veškerou kontrolu nad svým letadlem. Bez jeho přičinění se nos dvouplošníku náhle nachýlil a začal ve spirálách padat dolů. Pilot už nebyl pánem situace.
Svůj zážitek vylíčil později takto:
"Mohl jsem vývrtky zpomalit nebo zrychlit, ale to bylo asi všechno. Po celou dobu se střelka kompasu otáčela jako šílená. Proti tomu jsem také nic nezmohl. Neměl jsem ani ponětí, kde se nacházím, a rychle jsem ztrácel výšku. Největší strach jsem měl z toho, že se rozbiji o nějakou horu, skrytou
v mracích. Když výškoměr ukazoval tisíc stop ( asi třista metrů ), vězel jsem pořád ještě v mracích. Kupodivu byla stále větší tma. Stále jsem padal po spirále dolů. Nebylo to ani sto metrů od země, když jsem rozeznal kamennou pobřežní hráz a silnici s velkým trávníkem. O chvíli pozděi jsem byl vedle zdi a řítil se na ní. Zcela zoufalý jsem se znovu pokusil vyzvednout stroj do výšky. Tentokrát mě poprve poslechl. Prořítil jsem se tak těsně nad vrcholkem zdi, že mladá žena táhnoucí v dešti kočárek musela sehnout hlavu, aby jí nezasáhlo jedno z křídel mého letadla.