Tajemno- aneb co neumíme do dnešního dne vysvětlit. 17.
Letadlo mne znovu poslouchalo. Teď jsem se mohl pokusit určit svou polohu, a to co nejychleji. Bylo to těžké díky extrémně nízko visícím mrakům, kvůli nímž jsem nemohl vystoupit výš než o šest až devět metrů. Byla skoro stejná tma jako v noci. Krátce - noční můra, z které jsem se chtěl co nejrychleji dostat. Protože můj kompas kmital sem a tam, rozhodl jsem se pro kurz podél kamenného pobřežního náspu. Podle mého odhadu jsem se musel co nevidět ocitnou v dosahu bývalého letiště v Dremu. Po několika minutách jsem rozeznal silnici do Edinburghu a o něco později tmavé obrysy hangárů v Dremu. zatímco jsem si blahopřál k získání orientace, přelétl jsem hranice Dremu. Přitom se stalo něco nevysvětlitelného. V jednom okamžiku jsem se nacházel v tom nejhorším počasí, které jsem kdy zažil, a v následujícím jsem vlétl do bezmračné modré oblohy. Na budovi Dremu pode mnou nedopadla ani kapka deště.Zářící slunce je jasně osvětlovalo. A nejen to. Všechno vypadalo docela jinak, než jak jsem si na to ze včerejška vzpomínal. Hangáry zářily čerstvým bitumovým nátěrem. Po pasoucích se kravách a ovcích nebylo ani stopy, stejně jako po plotech z ostnatého drátu. Trávník letiště byl ošetřen a čerstvě posekán. V dráze nebyly žádné díry a vypadala jako nová. A na ní stála tři letadla: tři tréninkové dvouplošníky - dobře známé typy Avro 504N - a jeden jednoplošník neznámého typu. To mne udivilo, protože v tu dobu nemělo anglické letectvo žádné jednoplošníky.
Další zvláštností byla barva čtyř strojů. Zářily světle žlutým nátěrem. V roce 1935 nebyla v armádě žádná žlutá letadla. Všechny stroje měly jednotnou hliníkovou barvu. Mechanici v modrých overalech právě vytahovali z hangáru další jednoplošník, kterému jsem byl nejblíž. I tento pohled mne zmátl, protože mechanici RAF měli jen khaki kombinézy. Modré overaly jsem zatím ještě nikdy neviděl. Přelétl jsem muže i hangár, přičemž můj stroj nadělal dost hluku. Kupodivu nikdo z nich nepohlédl vzhůru. To bylo další hádankou, neboť takové manévry v prostoru letiště byly přísně zakázány a každého pilota by dostali před vojenský soud. Přesto si mě nikdo nevšímal.
V podvědomí mám určitě ještě celou řadu anomálií. Pokud by všechno neproběhlo tak rychle, určitě bych si jich vědomě všiml. Takhle jen můžu shrnout svůj celkový dojem. Tohle nebylo letiště v Dremu, o jeho dezolátním stavu jsem se včera přesvědčil. To, nad čímž jsem ten den letěl, bylo prvotřídní letiště se zvláštní startovací drahou, která tu včera také ještě nebyla.
Měl jsem jen několik vteřin, abych strávil tyhle podivnosti, protože hned nato jsem Drem přelétl. Slunce okamžitě zmizelo. Obestřela mne temnota. Protivný désť se znovu lil do otevřeného kokpitu, a poryvy větru otřásaly celým strojem. Zmateně jsem zamířil na Andover, kde jesem po letu přes hory přistál v jedenáct hodin dopoledne. Možná se budete ptát, proč jsem letěl dál namísto toho, abych se otočil a přistál v Dremu, místě, které sotva mohlo být ideálnější.
Odpověď je jednoduchá. Pochyboval jsem o svém zdravém rozumu mohla to být jen halucinace, proto jsem letěl dál.
Tolik zpráva pozdějšího leteckého maršála sira Victora Goddarda, kterou potvrdilo více leteckých důstojníků, kteří snídali v důstojnické jídelně v Andoveru. Goddard jim po přistání vyprávěl o svém zážitku se všemi podrobnostmi. Nikdo tomu pochopitelně příliš nevěřil.
Mezitím disponujeme řadou faktů, které již nepřipouštějí vysvětlení, že šlo o výmysl. Krátce po propuknutí druhé světové války se vedení anglického letactva RAF rozhdlo obnovit odstavená letiště a vybavit je nejmodernějším zařízením. To se stalo také v Dremu, kde byla roku 1939 zřízena letecká škola pilotů RAF.
Jako cvičné stroje sloužila žlutá letadla Avro 504N ( množství nehod vedlo v roce 1938 k zavedení žlutého nátěru tréninkových strojů ) a jeden nový typ jménem Miles
Magisteer.
Sir Goddar po letech identifikoval neznámý jednoplošník v Dremu jako typ magister. Za války také mechanici nenosili hnědé, ale modré kombinézy.
Čtyři roky po své "cestě časem" se maršál zajel podívat do Drenu a připadal si, jako by se vrátil zpátky do onoho dne 1935. Přesně bylo přesně tak, jak to tehdy sám viděl.
Goddardův případ je sotva popíratelným důkazem pro určitý druh cesty do budoucnosti. O jeho materální povaze lze polemizovat. Nezájem, s ním personál v Dremu reagoval na divoce manévrující stroj, hovoří spíše pro to, že Goddard se nacházel v duševní projekci roku 1939, nebo později. Z tohoto pohledu by mu přistání také mnoho neprospělo. Na druhé straně pociťoval velitel letky svou přítomnost i fyzicky. Cítil protivítr, byl vtlačen do sedadla, když zvedal letoun nad hangárem, a zaznamenal i jiné tělesné prožitky.
Těžko říci, kdo se tehdy necházel v hraniční zóně skutečnosti. Jedno je však jisté. "Normální" vysvětlení neexistuje. Sir Victor Goddard očividně pohlédl za závoj, který jinak zahaluje zítřek.
A jak do vypadá s odbočkami do minulosti?