Osudný omyl
„Haló?“
„Ahoj.“
„Tady je táta. Prosím tě, je maminka poblíž telefonu?“
„Není, tati. Je nahoře v ložnici se strýčkem Pavlem.“
Po kratičké pauze:
„Ale zlatíčko, ty přece nemáš žádného strýčka Pavla.“
„Ale ano. A je právě nahoře v ložnici s maminkou.“
Chvilka ticha.
„Hmm, dobrá, prosím tě, můžeš pro mě něco udělat? Polož telefon na stůl,jdi nahoru, zaťukej na dveře od ložnice a řekni mamince, že jsi právě slyšela moje auto, jak zastavilo dole před domem.“
„Ano tati, hned to bude...“
Za pár minut opět u sluchátka.
„Udělala jsem to tati.“
„No a?“
„No,maminka celá vyděšená, vyskočila celá nahá z postele, pobíhala ložnicí a ječela, pak zakopla o kobereček, nabrala hlavou skříň a teď leží na zemi a vůbec se nehýbá!“
„Bože!!! A co strýček Pavel?“
„Taky vyletěl nahý z postele. Byl celý vyděšený a vyskočil zadním oknem přímo do bazénu. Asi si nevšiml, že jsme ho před týdnem vypustili, abychom ho mohli vyčistit. Myslím že je mrtvý.“
...velmi dlouhá pauza...
„Říkáš bazén? ...Ale my přece nemáme bazén..Volám správně číslo 224 573 145?“