Trochu se usmějte.
Rok 1935..Německo..
Baví se dva kamarádi v hospodě: „Tak už ti dělám pět let v továrně na šicí stroje a doma mi manželka vyčítá že ještě žádnej nemáme.“
„No to máš jednoduchý, každej den odneseš z práce jednu součástku a postupně složíš celý šicí stroj!“
Když se asi po půl roce potkají znovu tak první povídá:
„No tak jsem to nanosil domů, ale ať to složim jak to složim je z toho kulomet.“
Když ležela vedle mne na lůžku, můj vnitřní hlas mi říkal:
„To je v pořádku, relaxuj, vždyť nejsi první doktor, který se občas vyspí se svou pacientkou.“
Jenže jiný vnitřní hlas mi připomínal:
„Ale Howarde, ty jsi přeci veterinář!“
„Pane doktore, moje manželka je studená jako ledovec. Co s tím mam dělat?“
„Dám vám pilulky, dáte ji je do kafe a uvidíte ten cvrkot v noci.“
„Báječné, děkuji.“
Večer strčí manželce jednu do kafe, sobě dá taky, aby jako muž nezklamal.
Oba si lehnou na postel a manželka říká:
„Teda, Marku, já mám takovou chuť na chlapa!“
„Marie, a víš, že já taky!?“
Naproti němu usedne takovej obyčejnej chlápek a začne si ho jen tak prohlížet.
Pankáč na něj vyjede:
„Co čumis, tos nikdy neudělal nic divokýho?“
„Ale jo, jednou sem vojel papouška a přemejšlim, jestli náhodou nejseš můj syn.“